Pokud se budeme dívat na současné dění v oblasti retrospektivního thrash metalu jako na volný ring, tak v rámci domácí ligy už je konkurence více než solidní a každoroční klání slibuje velice napínavou a vyrovnanou soutěž. Když však upustíme od těchto poněkud krkolomných metafor a přesuneme se více do reality, probíhá návrat plzeňských LAID TO WASTE na scénu v již poněkud jiných kulisách, než když v roce 2017 vyšlo prozatím poslední album „Mental Decay“.
Žánrový šrumec byl totiž v domácích krajích obohacen hned o několik výborných nahrávek i nových spolků a před kapelou se tedy otevíralo hned několik možností jak na tuto situaci zareagovat. Tou nejjednodušší se zdálo být pokračování v trendu nastoleném dvojící prvních alb. Tedy sveřepě ortodoxní thrash přísně osmdesátkového ražení. Takto obě nahrávky zafungovaly slušně, ale hned počínaje skladbou „Trauma“, jež letošní novinku otevírá, bylo jasné, že se čtveřice rozhodla trochu zariskovat a posunout svůj výraz směrem ke komplexnějšímu vyznění.
Jakoby LAID TO WASTE zopakovali cestou mnoha thrashových legend z 80. let, jež se po nabroušených „mladických“ albech rozhodly pro náročnější kompoziční postupy a zvítězila v nich snaha obohatit svůj žánr o různé „cizí“ příměsi. Ony cizorodé prvky znamenají v tomto případě jen nepatrné zjemnění v podobě alespoň z mého pohledu vnímaného většího příklonu k melodiím a v neposlední řadě i v inklinaci k techničtější hře. Postupné ubývání zběsilých kvapíků jsme registrovali už na předchozím albu, ale o 7 let starší kapela na to jde letos ještě důkladněji.
Nelekejte se však, LAID TO WASTE zůstávají nadále plně oddání thrash metalu, o čemž vás rozhodně přesvědčí hned několik patřičně stylových vypalovaček. Již zmiňovaná startovní a zároveň i titulní „Trauma“ navzdory mým předchozím slovům přinese po pozvolném úvodu přesně ty ingredience, které tvoří kvalitní thrashovou skladbu. Jen co dozní španělským flamencem načichlý startovní motiv, odehraný (jak jinak) na španělské kytaře, dostaví se přesně to, na co všichni čekáme – riffy! Dramatická skladba předvede hned několik rychlostních stupňů a podporovaná expresivně znějícím a výše položeným vokálem Zdeňka nejlepším možným způsobem chytne za ruku každého rozpačitého posluchače, zvědavého na to, s čím skupina po tolika letech absence může přijít.
Následující „The Maiden’s Oath“ je odpíchnutou jízdou, dávající vzpomenout na předchůdce. Přesto ani zde prostřednictvím melodicky znějícího refrénu nechybí aktuální rozpoložení plzeňských. V zásadě o všech zde zastoupených skladbách platí, že jejich základ vždy tvoří pádící thrashové tempo, které je v častých případech rozvolňováno v podobě slušivých kytarových sól anebo přibrzděním do středního tempa. V tomto ohledu vlastně stále posloucháme ortodoxní thrashmetalovou nahrávku, jen už ne v tak nekompromisním pojetí, jako ty předchozí.
Přesto však kolekci nechybí energie ani spád. Ony zvolňující momenty ve skladbách jsou šikovně vkomponovány přesně do takových míst, aby jejich napětí ještě podpořily. V tomto ohledu se jedná rozhodně o progres a pokud jste upřednostňovali důraz předchozích nahrávek na silové a neohrabané pojetí, dostávají tyto s novou tváří plzeňských řád a „dospělejší“ přístup. Často to může znamenat i otupění kdysi tak ostré kapely, ale v tomto případě nic takového nečekejte. Z mého pohledu je muzika LAID TO WASTE stále dostatečně svižná i úderná a v neposlední řadě bez jakýchkoliv úlev ctící pravidla thrash metalu.
Sedm let v životě muzikanta je rozhodně dost dlouhá doba na přehodnocení některých svých postupů. Čtveřice hudebníků z této kapely přišla s dospělejší nahrávkou, než byla dvojice těch předchozích. Přesto však rozhodně ne s nahrávkou méně průbojnou a tvrdou. Nové skladby zní komplexněji, techničtěji a troufám si tvrdit, že ve výsledku i zajímavěji. Navíc se je podařilo opatřit solidní produkcí, což ve výsledku přináší další velmi dobrou domácí žánrovou desku.